Chápu. Divný název. Ale vážně to tak mám. Zatím jsem se s tím raději nikde moc nechlubila, že by si říkali: no jó, cáklá psycholožka... Ale proč nezkusit jít taky s kůží na trh, když klienti jsou v tomhle odvážní až neuvěřitelně.
Tedy k věci. No, je to tak, že už jsem měla před časem plné zuby takové té nálady, že se něco nepovedlo, nepodařilo, ujel bus..., mami je to v háji, nečekaná písemka = čekej cokoliv..., klíňák u auta v háji, ještě že až cestou z práce..., mám toho moc, přijdu pozdě (manžel)..., tak ty nový kalhoty jsou asi nevypratelný mami..., a tak podobně. Prostě všechno, co den tak nějak přinese, a nese se nám to těžko, po příchodu domů vybalíme, protože kde jinde, že? To je přece úplně v pořádku, že čekáme, že doma, mezi svými, se nám dostane úlevy, pochopení, zadostiučinění, sdílení, politování, že ten ošklivej svět tam venku nám háže klacky pod nohy... No jo, ale někdy člověk sahá do mošničky a ejhle, je prázdno. Pochopení a politování hrabe horko těžko ze zdola. A tak jsem si řekla "dost". Ať jsem třeba cáklá psycholožka, za pokus to stojí. Sdělila jsem dcerám, že nutně, ale naprosto nutně potřebuju, tedy vlastně my všichni nutně potřebujeme, slyšet každý den víc dobrých a potěšujících zpráv. Nebo spíš mít jistotu, že je uslyšíme, že se jich dočkáme. Ne, že bychom byli všichni tak pesimističtí, ale toho negativního bylo někdy víc než je pro můj pocit rovnováhy dobré. Starší dceři je patnáct, takže vzhledem k tomu, že mám v některých chvílích před sebou tandem Dcera+Puberta, tak to trochu hapruje, ale mladší dcera (a někdy i manžel) na to přistoupili. A dokonce se začala těšit, že bude říkat svou "pětku" :-) . Ze začátku mě to až trochu vyděsilo, že jsem na tom asi hůř než jsme si myslela. Některé dny mi to dávalo zabrat. Osm hodin v nemocnici s pacienty (podotýkám, že svou práci mám ráda), pak ještě klienti v soukromé praxi, nákup, dorazím večer, utahaná jak kotě a hned, tak říkej, pět věcí, který tě dnes potěšily! No, mami, tak co se povedlo? Je to ale moc příjemné zastavení se, zvláštní a hezky loudavý pocit, když se z toho temna zvaného "jsemmrtvá,nikdopoměteďnicnechtějte" začne nořit postupně jedna malá vzpomínka za druhou tak, jak vám před očima běží právě končící den... Dnes *Krásně modré a moudré oči té skoro osmdesátileté paní, kterou čeká zítra operace a ona ví, i lékaři to vědí, že v kombinaci s rakovinou je to postupně mizející šance, ví to a to smíření a klid, který vyzařuje..., dala mi při našem dnešním povídání mnohem víc než já jí. Budu na ni zítra moc myslet. *Povolili mi služební cestu! S proplacením! Chápete? S proplacením, to je ve srovnání s mým původním působištěm v kategorii "zázrak" :-) *Starší dcera dnes nechala doma šalinkartu. A byl revizor. A byla pokuta. A bylo předvedení na policejní stanici (tuto fázi tedy nechápu, ale co už, že?). Ne, nemám fajn pocit, že se jí to stalo, ani jí to nepřeju, ale jsem moc spokojená, že to zvládla. Zavolala mi, až když bylo po všem. Jo jo, šikovná holka. *Šla jsem cestou z práce letos poprvé jen v halence, teplo, lehký vítr, teprve půl páté... pocit, že máte tak nějak o pár kilo míň :-) *Stihla jsem dát konečně balíček na poštu (od pondělka). Jsem fakt dobrá! No a pak přijdu večer k FB a narazím na hlavní stránce na článek http://www.growjob.com/clanky-personal/jak-nastartovat-flow-za-30-minut/. No, není to náhoda? Myslím, že není. Myslím, že věci se dějí tak, jak se mají dít. A že jsem potkala možnost a odvahu přiznat se, že na to, co navrhl Martin Seligman v roce 2009 v US Army, jsem přišla sama. Že to není zase tak ulítlý nápad. *A máme tu šestou radost :-) I když je pravda, že počty depresí a sebevražd u posttraumatických stresových poruch v naší rodině nesnižujeme. My máme prostě jen lepší náladu a těšíme se večer na sebe :-) Jo a taky to nepíšeme, jak je v článku uvedené, my si to říkáme navzájem a navzájem si to spolu pamatujeme. (Ale psát si to, aby člověk po čase viděl, jak se má pěkně, taky není od věci :-) ) Přeji hezké sbírání dobrých zpráv a hezkých okamžiků a jestli se líbilo, nezapomeňte sdílet, ať je nás víc :-) Vaše AM PS1: a víte, co je další sekundární zisk téhle hry na říkání si příjemných a potěšujících okamžiků z uplynulého dne? Přišla jsem na to asi po prvních dvou týdnech. Už když se to během dne děje, víc si to uvědomuji spolu s myšlenkou: to nesmím zapomenout večer přidat, teď je mi moc fajn. Stává se ze mě "uvědomělý sběrač pozitivních okamžiků". A v mošně na dno vidět není :-) PS2: a je jich samozřejmě dnes víc než 6, už jsem zkušenější sběrač :-)
0 Comments
Leave a Reply. |
Necítím se být bůhvíjakou blogerkou, to opravdu ne, ale setkávám se každý den se spoustou těžkých osudů, starostí a trápení.
Tak na webu píšu. Pro sebe, pro klienty, pro toho, komu se chce číst. A třeba někomu při čtení něco dojde a nebo třeba trochu ulehčí a nebo naznačí možnou cestu a nebo ... Takže, díky za shovívavost a jestli se vám bude zdát některý článek užitečný, pošlete ho do světa lajkem nebo sdílením, ať najde toho, komu patří. AM
,,Jsem duší jungiánka neustále brázdící imaginacemi, příběhy, oslovovaná symbolikou a touhou spojit zdánlivě nesouvislé tak, abych zachytila smysl toho, rychlý kontakt:
721 160 704 Archiv
September 2017
Categories |